Cyklistický výlet na Šumavu, NEUVĚŘÍTE CO SE STALO!

Já a můj dobrý kamarád Emanuel Cihla, jsme se letos o prázdninách rozhodli podniknout velkolepou výpravu. Vzali jsme svá kola a namířili si to na Šumavu. 

Tušili jsme že to nebude jednoduchá cesta, nicméně jsme byli nadšeni, kdybychom věděli, co nás čeká, asi bychom tak entuziastičtí nebyli. 

První chybou bylo asi, že jsem se celou štreku rozhodl podniknout na své skládačce, kterou jsem podědil po svém prapradědovi Evženovi. Ve své době to bylo

jistě dobré kolo, nicméně nyní mělo tak rezavé šlapky, že jsem s sebou musel vždy vozit kanystr oleje. Dalším problémem bylo, že nefungovaly brzdy. Na rovině 

to problém nebyl, neboť kolo na tomto povrchu nejezdilo rychleji než chůze průměrného seniora. Avšak z kopce mnohdy dosáhlo i 16 km/h. Při těchto rychlostech bylo možno brzdit pouze pomocí paty, brzo se ukázalo, že negativem tohoto způsobu jsou rychle prodřené podrážky. Už ve čtvrtině naší cesty jsem 

vystřídal pět párů bot. Jak si asi umíte představit taková cesta začala být rychle drahá. Při závěrečných propočtech jsem zjistil, že bych si za 

cenu, kterou jsem utratil na nové obuvi mohl pořídit nové luxusní kolo. To by však nebylo tak sentimentální. Přece jen kolo prapradědy Evžena je rodinným

dědictvím s bohatou historií. Zrovna na něm totiž vždycky ujížděl před četníky, když ve své době, každé úterý, kradl alkohol a hřebíky.

Dejme teď kolo stranou, neboť nebylo jediným nešvarem, který nás potkal. Jako další nepřítel se ukázal déšť. Pro nezasvěcené, kolo se výrazně liší od 

automobilu a jiných dopravních prostředků tím, že nemá střechu. Ve slunném počasí to není problém, při dešti už to taková idyla není. Člověk je brzo celý 

promočený a deštník se drží jen velmi těžko. Koupili jsme si tedy stylové pláštěnky, které by nám záviděl každý Brit. Problém byl tímto vyřešen. Jednou se 

sice Emanuelovi stalo že se mu pláštěnka zapletla do řetězce, kvůli čemuž upadl a zlomil si malíček, mimo tuto maličkost bylo však už vše v pořádku.

Nevím jestli jste někdy přepravovali těžké věci v krosně, není to žádný med. Ve své krosně jsem tentokrát převážel tak těžký náklad, že jsem se mnohokrát málem převrátil. Vezl jsem totiž vařič s plynovou bombou, abychom si měli s Emanuelem, kde ohřát oběd.

Přes všechny tyto nepříjemnosti jsme na místo dorazili za měsíc a užili si příjemný týden dovolené.

Filozofické přemýšlení o nesmrtelnosti chrousta

Naším objektem zájmu se stal, poněkud netradičně, chroust obecný. Konkrétně, jeho hypotetická nesmrtelnost.

Zprvu se může zdát, že se jedná o téma naprosto absurdní. Kdo by se, proboha, zabýval nesmrtelností chrousta? Většina lidí, když už o nesmrtelnosti přemýšlí, tak v souvislosti se sebou samým, maximálně se svými blízkými. Chroust, ten je jim ukradený. Ale my s panem Škvorem jsme jiní. My v chroustovi vidíme víc, než jen hmyz, který nám občas vlétne do okna a bzučí u lampy. My v něm vidíme symbol, metaforu, možná dokonce i klíč k pochopení smyslu života. A možná jsme se jen nudili.

Chroust a jeho Krátký Život:

Chroust, jak známo, není zrovna dlouhověký tvor. Jeho dospělý život trvá jen několik týdnů, během kterých se chroust věnuje v podstatě jen dvěma činnostem: rozmnožování a okusování listů. Jeho život je krátký, ale intenzivní. Nejspíš se nestihne nudit. My si s panem Škvorem často říkáme, že by se od chrousta mohl učit leckterý člověk.

Představme si ale situaci, že by se chroust stal nesmrtelným. Co by to znamenalo? Co by to s ním udělalo? Ztratil by smysl života? Začal by se nudit? Začal by přemýšlet o filozofických otázkách, jako jsme to dělali my s panem Škvorem?

Hypotetický Chroustí Svět:

Představme si chrousta, který žije už tisíce let. Viděl vzestupy a pády civilizací, zažil války a míry, sledoval, jak se mění krajina. Viděl dinosaury a zažil dobu ledovou. Představme si toho chrousta, jak sedí na větvi stromu a přemýšlí o tom, jestli má vůbec smysl okusovat ty listy. Vždyť už to dělá tisíce let! Co dál?

Pan Škvorec se domnívá, že by se nesmrtelný chroust postupem času stal něčím víc, než jen chroustem. Stal by se filozofem, mudrcem, možná dokonce i mesiášem. Možná by začal chroustům kázat o smyslu života a o tom, jak se vyrovnat s nesmrtelností.

Já jsem skeptičtější. Myslím si, že by se z nesmrtelného chrousta stal cynik. Všechno už by viděl, všechno už by zažil. Nic by ho nepřekvapilo, nic by ho netěšilo. Stal by se apatickým, lhostejným tvorem, který by jen seděl na větvi a čekal, až ho konečně někdo sešlápne.

Problém Nesmrtelnosti:

Problém nesmrtelnosti, ať už lidské nebo chroustí, spočívá v tom, že jí dává smysl smrt. Smrt je to, co nám dává motivaci žít naplno, užívat si každého okamžiku. Když víme, že naše existence je konečná, snažíme se ji naplnit smyslem. Když víme, že budeme žít věčně, ztrácí všechno význam.

Pan Škvorec s tímto nesouhlasí. On si myslí, že nesmrtelnost by nám dala možnost skutečně poznat svět, pochopit jeho složitost a krásu. Měli bychom dostatek času na to, abychom se věnovali umění, vědě, filozofii. Měli bychom čas na to, abychom se stali lepšími lidmi (nebo chrousty).

Já se domnívám, že bychom se spíš zbláznili. Neustálý proud informací, neustálá změna, neustálá bolest. To všechno by nás semlelo. Neměli bychom na to kapacitu.

Experiment (Neúspěšný):

Rozhodli jsme se, že se pokusíme ověřit naše teorie v praxi. Chytili jsme několik chroustů, a začali jsme je krmit speciální směsí bylinek a vitamínů, o které jsme se domnívali, že by mohla prodloužit jejich život. Dále jsme na ně pouštěli nahrávky filozofických přednášek od těch největších myslitelů a filozofů. Nicméně naše úsilí bylo marné. Všichni chrousti, bez výjimky, po několika týdnech zemřeli. Možná jsme jim dávali špatné bylinky, možná je filozofie zabila. Kdo ví?

Závěr (prozatím):

Přestože jsme nezískali jednoznačné odpovědi, naše filozofické přemýšlení o nesmrtelnosti chrousta nás obohatilo. Uvědomili jsme si, jak složitá a fascinující je otázka existence, smyslu života a smrtelnosti. A taky jsme zjistili, že s panem Škvorem jsme poněkud excentričtí.

Možná se k tomuto tématu v budoucnu vrátíme. Možná se pokusíme o další experimenty. Ale prozatím se spokojíme s tím, že jsme se na chvíli zamysleli nad něčím, co je mnohem větší, než jsme my sami. A kdo ví, možná, že někde na světě existuje chroust, který žije už tisíce let a přemýšlí o nás, lidech. Možná, že si o nás myslí, že jsme hloupí, krátkozrací a povrchní. A možná má pravdu. Ale to už je téma na jinou filozofickou úvahu. Zůstaňte s námi, a uvidíte. Třeba se dočkáte i zamyšlení nad nesmrtelností mouchy!

Můj koníček, bungee jumping bez lana

Já, Hynek Kyblík, se po dlouhých letech hledání konečně našel. Ne, nemyslím to duchovně, i když i tam jsem udělal notný pokrok (díky sezení u pana faráře Vomáčky, skvělého člověka a ještě lepšího posluchače mých nekonečných teorií o vlivu slunečních skvrn na chování syslů), ale v oblasti sportu. Už jako mladík jsem zkoušel ledacos. Hrál jsem fotbal, ale zjistil jsem, že mi míč překáží ve výhledu na krásy přírody (zejména na slečnu Květuš, která pravidelně venčila jezevčíka Alfréda za hřištěm). Zkoušel jsem šachy, ale mé intelektuální schopnosti byly tak oslnivé, že jsem soupeře traumatizoval už při prvním tahu (dodnes se mi paní Novotná vyhýbá obloukem). Nakonec jsem objevil bungee jumping.

Ale ne ten obyčejný, s lanem. To by bylo příliš konvenční, příliš nudné, příliš... bez Hynka Kyblíka! Můj koníček je bungee jumping bez lana. A než se zhrozíte a začnete volat na záchranku, dovolte mi, abych vám to vysvětlil. Bungee jumping bez lana je umění, je to filozofie, je to... život.

Bungee jumping bez lana je lepší než s lanem, ale není pro každého. A to je jeho krása.

Začnu tím, proč je lepší než s lanem. Představte si tu svobodu! Ten pocit naprosté volnosti, kdy se řítíte k zemi, neomezeni žádným lanem, žádným poutem. Jste jen vy, gravitace a... zem. Ta zem je samozřejmě důležitý faktor. Proto se neskáče jen tak z ledasčeho. Musíte mít vybrané místo, kde víte, že přežijete. Musí to být ideálně hromada sena. Měkké, voňavé seno. Nebo, jak tomu bylo minule, obrovský nafukovací hrad pro děti. Půjčil jsem si ho od pana Kroupy, majitele místního hračkářství. Tvrdil, že "reklamní bungee jumping" mu přivede nové zákazníky. Nevím, jestli mu to pomohlo, ale ten hrad mi zachránil kosti.

S lanem jste omezeni jeho délkou, jeho pružností, jeho existencí! Bez lana jste pánem svého osudu. Jste jako pták, který se učí létat... teda, padat. Je to pocit, který se nedá popsat slovy. Zkuste si představit: Stojíte na okraji propasti (dobře, na okraji hasičské věže, ale to je detail). Pod vámi se rozprostírá svět. Vítr vám fičí ve vlasech (v těch několika, co mi zbyly). Nadechnete se... a skočíte.

A teď to nejdůležitější: proč to není pro každého? No, řekněme si to upřímně, vyžaduje to jistou dávku... bláznovství. Ale bláznovství kontrolovaného! Musíte být perfektně připraveni. Musíte mít dobrý odhad vzdálenosti, rychlosti větru, elasticity sena (nebo nafukovacího hradu). Musíte znát své tělo a jeho limity. A hlavně, musíte mít odvahu. Odvahu skočit do neznáma a věřit, že dopadnete... měkce.

Samozřejmě, rizika existují. Už jsem si párkrát natloukl, párkrát jsem si podvrtl kotník, a jednou jsem se málem utopil v seně. Ale tyhle drobné nepříjemnosti jsou nic ve srovnání s tím, co mi bungee jumping bez lana dává.

Dává mi pocit svobody, dobrodružství, a hlavně, dává mi důvod k životu. Protože, ruku na srdce, co jiného by dělal Hynek Kyblík v Humpolci? Psal by básničky o okurkách? Zahradničil by a truchlil by nad smrtí Imricha? Nebo by se věnoval nudné administrativní práci? Ne! Hynek Kyblík skáče z věží a užívá si života!

A i když to není pro každého, doporučuji to vyzkoušet. Alespoň jednou. Možná, že zjistíte, že ve vás dřímá skrytý Kyblík, toužící po volnosti a dobrodružství. Jen si dejte pozor, abyste si vybrali to správné seno. A možná si s sebou vezměte i pana faráře Vomáčku, pro případ, že byste se málem utopili.

A na závěr, jedno důležité upozornění: Bungee jumping bez lana provádějte na vlastní nebezpečí. Hynek Kyblík nenese žádnou zodpovědnost za vaše zlomeniny, podvrtnutí, utopení v seně nebo traumatizované kolemjdoucí.