Cesta do Chorvatska s Emanuelem Cihlou: Zažili jsme peklo i ráj

Já a můj věrný kamarád Emanuel Cihla, jsme se letos, jak už bývá naším zvykem, rozhodli pro menší dobrodružství. Po anabázi na Šumavě, kde jsem, jak si možná pamatujete, málem zničil kolo po prapradědovi Evženovi, padla volba na slunné Chorvatsko. Tušili jsme, že cesta k moři nebude procházka růžovým sadem, ale s Emanuelovou pozitivní náladou jsme věřili, že i kdyby se nám cestou rozpadlo auto, budeme se tomu smát. Jak se později ukázalo, smích nás sice neopouštěl, ale občas byl spíše zoufalý než upřímný.

Přípravy: Chaos a Emanuelův Optimismus

Přípravy na cestu byly, jak už to tak bývá, chaotické. Zatímco já jsem se snažil dát dohromady auto (starou škodovku, která pamatovala lepší časy), Emanuel se staral o zábavu. To v praxi znamenalo, že mi pouštěl balkánské dechovky a neustále se mě snažil nalákat na ochutnávku slivovice, kterou „preventivně“ vezl s sebou. Snažil jsem se mu vysvětlit, že opilý řidič není to pravé ořechové na dlouhou cestu, ale Emanuel měl pro všechno vysvětlení. „Přece neřídím poprvé, kamaráde! A navíc, slivovice je dezinfekce, to se hodí vždycky!“ Argumentoval. Nakonec jsem kapituloval, ale povolil jsem mu jen malý lok.

Auto jsme nakonec jakž takž dali do kupy. Problém byl, že se nám do něj nevešly všechny věci. Emanuel trval na tom, že s sebou musíme vzít gril a minimálně pět kilo čevabčiči. „Co bychom tam jinak dělali, proboha?“ ptal se. Argumentoval tím, že v Chorvatsku je sice krásně, ale jídlo je tam drahé. Nakonec jsme se dohodli na kompromisu: gril ano, čevabčiči jen tři kila. Zbytek místa zabral nafukovací člun, který Emanuel považoval za „nezbytnou součást výbavy každého správného mořeplavce“.

Cesta: Noční Můra

Samotná cesta byla kapitola sama o sobě. Hned za Prahou nám praskla pneumatika. Výměna kola proběhla vcelku hladce, i když jsem si při povolování šroubů málem zlomil ruku. Emanuel mi sice „pomáhal“, ale jeho pomoc spočívala spíše v povzbuzování a komentování mého snažení. „No vidíš, už ti to jde! Jen si dej pozor, ať se neušpiníš!“ křičel na mě od auta.

Další komplikace na sebe nenechala dlouho čekat. Uprostřed Rakouska se nám začal přehřívat motor. Zastavili jsme u benzínky a já jsem se snažil zjistit, co se děje. Emanuel mezitím začal flirtovat s prodavačkou. Po chvíli se vrátil s úsměvem na tváři a s lahví piva v ruce. „Říkala, že se nám snaží pomoct, ale nerozumím jí ani slovo,“ řekl mi. Nakonec se ukázalo, že nám došla voda v chladiči. Po dolití vody jsme mohli pokračovat v cestě.

Nejhorší ale teprve mělo přijít. Ve Slovinsku nás chytla bouřka. Liják byl tak silný, že jsem sotva viděl na cestu. Navíc se začalo blýskat a hřmít. Emanuel se sice snažil udržovat dobrou náladu, ale i on byl viditelně nervózní. „To přejde, kamaráde! Hlavně klid!“ říkal mi. V jednu chvíli do nás uhodil blesk. Auto se otřáslo a zhasly světla. Naštěstí se nám podařilo zastavit u krajnice. Chvíli jsme seděli v autě a čekali, až bouřka přejde. Když se počasí umoudřilo, zjistili jsme, že blesk zničil elektroniku v autě. Byli jsme v háji.

Chorvatsko: Kousek Ráje, i přes Všechny Strasti

Naštěstí jsme měli s sebou mobil a mohli jsme zavolat asistenční službu. Po několika hodinách čekání nás odtáhli do nejbližšího autoservisu. Oprava auta měla trvat několik dní. Zpočátku jsme byli zoufalí, ale pak jsme si řekli, že se s tím prostě musíme smířit a užít si dovolenou, jak to jen půjde.

Pronajali jsme si malý apartmán u moře a začali jsme objevovat krásy Chorvatska. Koupali jsme se, opalovali jsme se, jedli jsme místní speciality a popíjeli jsme chorvatské víno. Emanuel se sice neustále snažil grilovat čevabčiči, ale místní mu to kvůli protipožárním předpisům nedovolili. Nakonec jsme se museli spokojit s rybami z grilu, které byly, musím uznat, také vynikající.

Největším zážitkem bylo, když jsme se s nafukovacím člunem vydali na moře. Emanuel se snažil veslovat, ale moc mu to nešlo. Po chvíli jsme se ocitli uprostřed moře a nevěděli jsme, jak zpátky. Naštěstí nás zachránil místní rybář, který nás odtáhl do přístavu. Emanuel mu za to chtěl dát láhev slivovice, ale rybář odmítl. „Ne, děkuji. Mám dost své rakije,“ řekl se smíchem.

Po týdnu stráveném v Chorvatsku jsme se museli vrátit domů. Auto bylo opravené, ale my jsme měli pocit, že už jsme si vybrali veškerou smůlu na příštích deset let. Cesta zpátky proběhla bez větších komplikací, i když Emanuel cestou neustále vyprávěl o tom, jak se chce do Chorvatska co nejdříve vrátit.

Závěr: Stálo to za to?

I přes všechny strasti a komplikace, které nás na cestě do Chorvatska potkaly, musím říct, že to stálo za to. Zažili jsme spoustu dobrodružství, poznali jsme nové lidi a viděli jsme krásná místa. A hlavně, utužili jsme naše přátelství s Emanuelem. I když je občas k neunesení, nedokážu si představit, že bych s někým jiným podnikal takovéhle šílené výpravy. A co vy? Máte také takového kamaráda, se kterým je život jedno velké dobrodružství?

Senzace v Humpolci, objev nejmenšího hada světa se ukázal být žížalou.

Já, Hynek, a tým badatelů z Humpolce jsme se letos v létě stali svědky události, která zprvu budila nemalé vzrušení v akademických kruzích. Původní zprávy hovořily o objevu doposud neznámého druhu hada, jenž měl být dle prvotních měření nejmenším hadem na světě. Nyní, po náročném a důkladném vědeckém zkoumání, se však ukázalo, že se jednalo o omyl. Objevený exemplář, který vyvolal takový rozruch, se bohužel ukázal být pouhou žížalou.

Počáteční nadšení a předběžné závěry:

Naše expedice, která se zaměřovala na inventarizaci fauny v okolí Humpolce, narazila na tento zvláštní exemplář v odlehlém lesním porostu. Zvíře bylo nebývale malé, jeho délka nepřesahovala několik centimetrů a jeho průměr byl srovnatelný s průměrem vlasu. Na první pohled vykazovalo znaky typické pro hady – protáhlé tělo a absenci končetin. Právě tyto charakteristiky nás vedly k prvotnímu, byť předčasnému, závěru, že se jedná o nového člena hadí říše.

Nález okamžitě vyvolal v našem týmu vlnu nadšení. Představa, že jsme objevili dosud neznámý druh, a navíc druh, který by mohl zapsat Humpolec do učebnic biologie, byla nesmírně lákavá. Než jsme však mohli začít slavit, bylo nutné provést komplexní analýzu, která by naše předpoklady buď potvrdila, nebo vyvrátila.

Metodika výzkumu a analýzy:

Po opatrné manipulaci s nálezem jsme přistoupili k sérii vědeckých postupů, jejichž cílem bylo jednoznačně určit taxonomické zařazení tohoto tvora. Zvíře bylo podrobeno detailnímu mikroskopickému zkoumání, které mělo odhalit strukturu kůže, přítomnost šupin a celkovou anatomii. Dále jsme provedli genetickou analýzu, s cílem porovnat DNA tohoto jedince s DNA známých druhů hadů a žížal.

Mikroskopické zkoumání: Zde jsme narazili na první nesrovnalosti. Zatímco kůže hadů je pokryta šupinami, náš exemplář vykazoval segmentaci typickou pro žížaly. Chyběla i struktura a uspořádání šupin charakteristické pro hady.

Genetická analýza: Zde se naše naděje definitivně rozplynuly. Výsledky genetické analýzy byly jednoznačné. DNA vzorek se shodoval s DNA běžných druhů žížal, a to s vysokou mírou pravděpodobnosti. Nebyly nalezeny žádné indicie, které by naznačovaly příbuznost s hady.

Zklamání a vysvětlení:

Zjištění, že se nejedná o hada, ale o žížalu, pro nás znamenalo zklamání. Nicméně ve vědě je důležitá objektivita a poctivé vyhodnocování dat. I negativní výsledky mohou být cenné, neboť nám pomáhají lépe porozumět přírodě a vyvarovat se budoucích omylů.

Jak si tedy vysvětlit prvotní mylné dojmy? Existuje několik faktorů, které mohly vést k chybné identifikaci:

Neobvykle malá velikost: Malá velikost jedince mohla zkreslit vizuální dojem. Drobné žížaly mohou připomínat hady více než větší exempláře.

Absence končetin: Absence končetin, charakteristická pro hady, byla zpočátku považována za klíčový znak. Nicméně žížaly, jak známo, končetiny nemají.

Klamavý vzhled: I přes segmentaci těla, která je pro žížaly typická, mohl celkový tvar těla a jeho protáhlost vést k záměně s hadem, zejména při povrchním pozorování.

Poučení pro budoucnost:

Tato zkušenost nám připomněla, jak důležitá je důkladnost a komplexnost vědeckého výzkumu. I zdánlivě jednoznačné nálezy je nutné podrobit kritické analýze a ověřit pomocí různých metod. Je nutné neukvapovat se v závěrech a držet se principů vědecké objektivity.

Závěrem:

Přestože se objev „nejmenšího hada světa“ nakonec ukázal být pouhou epizodou, považujeme ji za cennou lekci. Podtrhuje důležitost precizního vědeckého postupu a připomíná, že i ve zdánlivě prozkoumaných oblastech přírody se mohou skrývat překvapení, která vyžadují kritické a objektivní zhodnocení. A kdo ví, možná, že pravý „nejmenší had světa“ na nás teprve čeká, a my, Hynek a můj tým z Humpolce, budeme připraveni ho objevit a řádně vědecky prozkoumat. I když to třeba bude opět jen žížala.