Já, Hynek Kyblík, jsem si vždycky myslel, že Vánoce jsou jenom marketingový trik vymyšlený prodejci kaprů a ozdob na stromeček. Nicméně, jak se brzy ukázalo, občas se i v tomto komerčním svátku může skrývat něco opravdového. Psal se rok, jehož přesné určení se želbohu ztratilo v hlubinách mé paměti, ale s jistotou mohu říci, že mi tehdy bylo patnáct let. Byl jsem tedy ve věku, kdy jsem si myslel, že vím všechno a že mě už nic nemůže překvapit. Jak hluboce jsem se mýlil!
Štědrý večer u nás doma probíhal, jako každý rok, podle pevných pravidel. Po obligátní rybí polévce (kterou jsem, přiznávám, vždycky taktně vyléval do záchodu, když se nikdo nedíval) následoval smažený řízek s bramborovým salátem. Byla to tradice, kterou nikdo nemohl porušit. Řízek byl, pravda, vždycky trochu mastný a bramborový salát trochu moc kyselý, ale co bychom pro rodinné zvyky neudělali, že?
Po dojedení řízku (jehož mastnota mi ještě dlouho po večeři stékala po bradě) nastal čas na rozbalování dárků. Byl to okamžik, na který jsem se upřímně řečeno netěšil. Většinou jsem dostával nudné svetry, praktické ponožky a maximálně nějakou knihu, kterou jsem si stejně nepřečetl. Moji rodiče, prostí lidé s Kroměřížska, zkrátka neměli tušení, co by mi udělalo radost.
Letos však bylo všechno jinak. Když jsem vstoupil do obývacího pokoje, upoutala mou pozornost obrovská krabice zabalená do lesklého papíru. Byla tak velká, že jsem si nejdřív myslel, že mi rodiče koupili nové kolo. Tato hypotéza se mi zdála poměrně pravděpodobná, neboť jsem se už dlouho snažil rodiče přesvědčit, že mé staré kolo je už dávno za zenitem.
Když jsem začal krabici rozbalovat, zjistil jsem, že to kolo přece jenom není. Krabice byla totiž rafinovaně vystlaná papírem a v jejím středu se skrývala mnohem menší krabička. Tato menší krabička byla pak obalená dalšími vrstvami papíru a krabic, až jsem měl pocit, že rozbaluji ruskou matrjošku. Byla to hra nervů, kterou mí rodiče očividně s oblibou hráli.
Po nekonečném rozbalování jsem se konečně dostal k jádru pudla. V malinké krabičce, která se mi vešla do dlaně, se krčilo malé chlupaté stvoření. Bylo to štěně! Malinká fenečka, která se na mě dívala velkýma hnědýma očima. Byl jsem naprosto ohromen. Nic takového jsem nečekal. Byl to nejlepší dárek, jaký jsem kdy dostal.
"To je pro tebe, Hynku," řekla moje matka s úsměvem. "Doufáme, že se o ni budeš dobře starat."
Jméno, to byl další oříšek. Všechna ta jména, která mi napadala, mi připadala příliš obyčejná. Chtěl jsem jméno, které by vystihovalo její neobyčejnou osobnost. Dlouho jsem přemýšlel, až mě najednou osvítila inspirace.
"Budu jí říkat Dlažební kostka," prohlásil jsem.
Moji rodiče se na mě podívali trochu nechápavě. "Dlažební kostka? Proč zrovna Dlažební kostka?" zeptala se moje matka.
"Protože je malá, tvrdá a dá se o ni zakopnout," vysvětlil jsem.
Dlažební kostka se stala nedílnou součástí mého života. Byla mi věrným společníkem na mých toulkách po Kroměříži a okolí. Chodili jsme spolu do lesa, k řece i na fotbalové hřiště. Učila mě zodpovědnosti, trpělivosti a bezpodmínečné lásce. S ní jsem zažíval svá první psí dobrodružství. Byli jsme nerozlučná dvojka.
Dlažební kostka, jak už to tak u psů bývá, měla i svoje specifické záliby. Milovala například okusování nábytku, hrabání v květináčích a pronásledování koček. Obzvláště si oblíbila okusování nohou od stolu. Mnohdy jsem ji musel odhánět s novinami v ruce, aby mi nesežrala celý byt. Její záliba v pronásledování koček byla pak kapitola sama o sobě. Vždycky, když zahlédla kočku, se proměnila v malou zuřivou bestii a hnala ji přes půl města.
Jednou se mi dokonce stalo, že Dlažební kostka pronásledovala sousedovic kocoura až na strom. Kocourovi se sice podařilo vylézt do koruny stromu, ale Dlažební kostka ho vytrvale hlídala zespodu. Celá situace skončila tím, že jsem musel volat hasiče, aby kocoura ze stromu sundali. Soused se na mě tehdy díval dost nevraživě, ale co jsem měl dělat? Za to přece nemůžu.
Přestože se Dlažební kostka občas chovala jako malý ďábel, měl jsem ji nade vše rád. Byla to moje první psí láska a navždy zůstane v mém srdci.
Jak už to tak v životě bývá, nic netrvá věčně. I Dlažební kostka jednou zestárla a odešla do psího nebe. Její odchod jsem nesl velmi těžce. Bylo to, jako bych ztratil člena rodiny. Dlouho jsem se nemohl smířit s tím, že už ji nikdy neuvidím.
