Cesta do Chorvatska s Emanuelem Cihlou: Zažili jsme peklo i ráj

Já a můj věrný kamarád Emanuel Cihla, jsme se letos, jak už bývá naším zvykem, rozhodli pro menší dobrodružství. Po anabázi na Šumavě, kde jsem, jak si možná pamatujete, málem zničil kolo po prapradědovi Evženovi, padla volba na slunné Chorvatsko. Tušili jsme, že cesta k moři nebude procházka růžovým sadem, ale s Emanuelovou pozitivní náladou jsme věřili, že i kdyby se nám cestou rozpadlo auto, budeme se tomu smát. Jak se později ukázalo, smích nás sice neopouštěl, ale občas byl spíše zoufalý než upřímný.

Přípravy: Chaos a Emanuelův Optimismus

Přípravy na cestu byly, jak už to tak bývá, chaotické. Zatímco já jsem se snažil dát dohromady auto (starou škodovku, která pamatovala lepší časy), Emanuel se staral o zábavu. To v praxi znamenalo, že mi pouštěl balkánské dechovky a neustále se mě snažil nalákat na ochutnávku slivovice, kterou „preventivně“ vezl s sebou. Snažil jsem se mu vysvětlit, že opilý řidič není to pravé ořechové na dlouhou cestu, ale Emanuel měl pro všechno vysvětlení. „Přece neřídím poprvé, kamaráde! A navíc, slivovice je dezinfekce, to se hodí vždycky!“ Argumentoval. Nakonec jsem kapituloval, ale povolil jsem mu jen malý lok.

Auto jsme nakonec jakž takž dali do kupy. Problém byl, že se nám do něj nevešly všechny věci. Emanuel trval na tom, že s sebou musíme vzít gril a minimálně pět kilo čevabčiči. „Co bychom tam jinak dělali, proboha?“ ptal se. Argumentoval tím, že v Chorvatsku je sice krásně, ale jídlo je tam drahé. Nakonec jsme se dohodli na kompromisu: gril ano, čevabčiči jen tři kila. Zbytek místa zabral nafukovací člun, který Emanuel považoval za „nezbytnou součást výbavy každého správného mořeplavce“.

Cesta: Noční Můra

Samotná cesta byla kapitola sama o sobě. Hned za Prahou nám praskla pneumatika. Výměna kola proběhla vcelku hladce, i když jsem si při povolování šroubů málem zlomil ruku. Emanuel mi sice „pomáhal“, ale jeho pomoc spočívala spíše v povzbuzování a komentování mého snažení. „No vidíš, už ti to jde! Jen si dej pozor, ať se neušpiníš!“ křičel na mě od auta.

Další komplikace na sebe nenechala dlouho čekat. Uprostřed Rakouska se nám začal přehřívat motor. Zastavili jsme u benzínky a já jsem se snažil zjistit, co se děje. Emanuel mezitím začal flirtovat s prodavačkou. Po chvíli se vrátil s úsměvem na tváři a s lahví piva v ruce. „Říkala, že se nám snaží pomoct, ale nerozumím jí ani slovo,“ řekl mi. Nakonec se ukázalo, že nám došla voda v chladiči. Po dolití vody jsme mohli pokračovat v cestě.

Nejhorší ale teprve mělo přijít. Ve Slovinsku nás chytla bouřka. Liják byl tak silný, že jsem sotva viděl na cestu. Navíc se začalo blýskat a hřmít. Emanuel se sice snažil udržovat dobrou náladu, ale i on byl viditelně nervózní. „To přejde, kamaráde! Hlavně klid!“ říkal mi. V jednu chvíli do nás uhodil blesk. Auto se otřáslo a zhasly světla. Naštěstí se nám podařilo zastavit u krajnice. Chvíli jsme seděli v autě a čekali, až bouřka přejde. Když se počasí umoudřilo, zjistili jsme, že blesk zničil elektroniku v autě. Byli jsme v háji.

Chorvatsko: Kousek Ráje, i přes Všechny Strasti

Naštěstí jsme měli s sebou mobil a mohli jsme zavolat asistenční službu. Po několika hodinách čekání nás odtáhli do nejbližšího autoservisu. Oprava auta měla trvat několik dní. Zpočátku jsme byli zoufalí, ale pak jsme si řekli, že se s tím prostě musíme smířit a užít si dovolenou, jak to jen půjde.

Pronajali jsme si malý apartmán u moře a začali jsme objevovat krásy Chorvatska. Koupali jsme se, opalovali jsme se, jedli jsme místní speciality a popíjeli jsme chorvatské víno. Emanuel se sice neustále snažil grilovat čevabčiči, ale místní mu to kvůli protipožárním předpisům nedovolili. Nakonec jsme se museli spokojit s rybami z grilu, které byly, musím uznat, také vynikající.

Největším zážitkem bylo, když jsme se s nafukovacím člunem vydali na moře. Emanuel se snažil veslovat, ale moc mu to nešlo. Po chvíli jsme se ocitli uprostřed moře a nevěděli jsme, jak zpátky. Naštěstí nás zachránil místní rybář, který nás odtáhl do přístavu. Emanuel mu za to chtěl dát láhev slivovice, ale rybář odmítl. „Ne, děkuji. Mám dost své rakije,“ řekl se smíchem.

Po týdnu stráveném v Chorvatsku jsme se museli vrátit domů. Auto bylo opravené, ale my jsme měli pocit, že už jsme si vybrali veškerou smůlu na příštích deset let. Cesta zpátky proběhla bez větších komplikací, i když Emanuel cestou neustále vyprávěl o tom, jak se chce do Chorvatska co nejdříve vrátit.

Závěr: Stálo to za to?

I přes všechny strasti a komplikace, které nás na cestě do Chorvatska potkaly, musím říct, že to stálo za to. Zažili jsme spoustu dobrodružství, poznali jsme nové lidi a viděli jsme krásná místa. A hlavně, utužili jsme naše přátelství s Emanuelem. I když je občas k neunesení, nedokážu si představit, že bych s někým jiným podnikal takovéhle šílené výpravy. A co vy? Máte také takového kamaráda, se kterým je život jedno velké dobrodružství?

Senzace v Humpolci, objev nejmenšího hada světa se ukázal být žížalou.

Já, Hynek, a tým badatelů z Humpolce jsme se letos v létě stali svědky události, která zprvu budila nemalé vzrušení v akademických kruzích. Původní zprávy hovořily o objevu doposud neznámého druhu hada, jenž měl být dle prvotních měření nejmenším hadem na světě. Nyní, po náročném a důkladném vědeckém zkoumání, se však ukázalo, že se jednalo o omyl. Objevený exemplář, který vyvolal takový rozruch, se bohužel ukázal být pouhou žížalou.

Počáteční nadšení a předběžné závěry:

Naše expedice, která se zaměřovala na inventarizaci fauny v okolí Humpolce, narazila na tento zvláštní exemplář v odlehlém lesním porostu. Zvíře bylo nebývale malé, jeho délka nepřesahovala několik centimetrů a jeho průměr byl srovnatelný s průměrem vlasu. Na první pohled vykazovalo znaky typické pro hady – protáhlé tělo a absenci končetin. Právě tyto charakteristiky nás vedly k prvotnímu, byť předčasnému, závěru, že se jedná o nového člena hadí říše.

Nález okamžitě vyvolal v našem týmu vlnu nadšení. Představa, že jsme objevili dosud neznámý druh, a navíc druh, který by mohl zapsat Humpolec do učebnic biologie, byla nesmírně lákavá. Než jsme však mohli začít slavit, bylo nutné provést komplexní analýzu, která by naše předpoklady buď potvrdila, nebo vyvrátila.

Metodika výzkumu a analýzy:

Po opatrné manipulaci s nálezem jsme přistoupili k sérii vědeckých postupů, jejichž cílem bylo jednoznačně určit taxonomické zařazení tohoto tvora. Zvíře bylo podrobeno detailnímu mikroskopickému zkoumání, které mělo odhalit strukturu kůže, přítomnost šupin a celkovou anatomii. Dále jsme provedli genetickou analýzu, s cílem porovnat DNA tohoto jedince s DNA známých druhů hadů a žížal.

Mikroskopické zkoumání: Zde jsme narazili na první nesrovnalosti. Zatímco kůže hadů je pokryta šupinami, náš exemplář vykazoval segmentaci typickou pro žížaly. Chyběla i struktura a uspořádání šupin charakteristické pro hady.

Genetická analýza: Zde se naše naděje definitivně rozplynuly. Výsledky genetické analýzy byly jednoznačné. DNA vzorek se shodoval s DNA běžných druhů žížal, a to s vysokou mírou pravděpodobnosti. Nebyly nalezeny žádné indicie, které by naznačovaly příbuznost s hady.

Zklamání a vysvětlení:

Zjištění, že se nejedná o hada, ale o žížalu, pro nás znamenalo zklamání. Nicméně ve vědě je důležitá objektivita a poctivé vyhodnocování dat. I negativní výsledky mohou být cenné, neboť nám pomáhají lépe porozumět přírodě a vyvarovat se budoucích omylů.

Jak si tedy vysvětlit prvotní mylné dojmy? Existuje několik faktorů, které mohly vést k chybné identifikaci:

Neobvykle malá velikost: Malá velikost jedince mohla zkreslit vizuální dojem. Drobné žížaly mohou připomínat hady více než větší exempláře.

Absence končetin: Absence končetin, charakteristická pro hady, byla zpočátku považována za klíčový znak. Nicméně žížaly, jak známo, končetiny nemají.

Klamavý vzhled: I přes segmentaci těla, která je pro žížaly typická, mohl celkový tvar těla a jeho protáhlost vést k záměně s hadem, zejména při povrchním pozorování.

Poučení pro budoucnost:

Tato zkušenost nám připomněla, jak důležitá je důkladnost a komplexnost vědeckého výzkumu. I zdánlivě jednoznačné nálezy je nutné podrobit kritické analýze a ověřit pomocí různých metod. Je nutné neukvapovat se v závěrech a držet se principů vědecké objektivity.

Závěrem:

Přestože se objev „nejmenšího hada světa“ nakonec ukázal být pouhou epizodou, považujeme ji za cennou lekci. Podtrhuje důležitost precizního vědeckého postupu a připomíná, že i ve zdánlivě prozkoumaných oblastech přírody se mohou skrývat překvapení, která vyžadují kritické a objektivní zhodnocení. A kdo ví, možná, že pravý „nejmenší had světa“ na nás teprve čeká, a my, Hynek a můj tým z Humpolce, budeme připraveni ho objevit a řádně vědecky prozkoumat. I když to třeba bude opět jen žížala.

Moje první štěně aneb Dlažební kostka a já

Já, Hynek Kyblík, jsem si vždycky myslel, že Vánoce jsou jenom marketingový trik vymyšlený prodejci kaprů a ozdob na stromeček. Nicméně, jak se brzy ukázalo, občas se i v tomto komerčním svátku může skrývat něco opravdového. Psal se rok, jehož přesné určení se želbohu ztratilo v hlubinách mé paměti, ale s jistotou mohu říci, že mi tehdy bylo patnáct let. Byl jsem tedy ve věku, kdy jsem si myslel, že vím všechno a že mě už nic nemůže překvapit. Jak hluboce jsem se mýlil!

Štědrý večer u nás doma probíhal, jako každý rok, podle pevných pravidel. Po obligátní rybí polévce (kterou jsem, přiznávám, vždycky taktně vyléval do záchodu, když se nikdo nedíval) následoval smažený řízek s bramborovým salátem. Byla to tradice, kterou nikdo nemohl porušit. Řízek byl, pravda, vždycky trochu mastný a bramborový salát trochu moc kyselý, ale co bychom pro rodinné zvyky neudělali, že?

Po dojedení řízku (jehož mastnota mi ještě dlouho po večeři stékala po bradě) nastal čas na rozbalování dárků. Byl to okamžik, na který jsem se upřímně řečeno netěšil. Většinou jsem dostával nudné svetry, praktické ponožky a maximálně nějakou knihu, kterou jsem si stejně nepřečetl. Moji rodiče, prostí lidé s Kroměřížska, zkrátka neměli tušení, co by mi udělalo radost.

Letos však bylo všechno jinak. Když jsem vstoupil do obývacího pokoje, upoutala mou pozornost obrovská krabice zabalená do lesklého papíru. Byla tak velká, že jsem si nejdřív myslel, že mi rodiče koupili nové kolo. Tato hypotéza se mi zdála poměrně pravděpodobná, neboť jsem se už dlouho snažil rodiče přesvědčit, že mé staré kolo je už dávno za zenitem.

Když jsem začal krabici rozbalovat, zjistil jsem, že to kolo přece jenom není. Krabice byla totiž rafinovaně vystlaná papírem a v jejím středu se skrývala mnohem menší krabička. Tato menší krabička byla pak obalená dalšími vrstvami papíru a krabic, až jsem měl pocit, že rozbaluji ruskou matrjošku. Byla to hra nervů, kterou mí rodiče očividně s oblibou hráli.

Po nekonečném rozbalování jsem se konečně dostal k jádru pudla. V malinké krabičce, která se mi vešla do dlaně, se krčilo malé chlupaté stvoření. Bylo to štěně! Malinká fenečka, která se na mě dívala velkýma hnědýma očima. Byl jsem naprosto ohromen. Nic takového jsem nečekal. Byl to nejlepší dárek, jaký jsem kdy dostal.

"To je pro tebe, Hynku," řekla moje matka s úsměvem. "Doufáme, že se o ni budeš dobře starat."

Jméno, to byl další oříšek. Všechna ta jména, která mi napadala, mi připadala příliš obyčejná. Chtěl jsem jméno, které by vystihovalo její neobyčejnou osobnost. Dlouho jsem přemýšlel, až mě najednou osvítila inspirace.

"Budu jí říkat Dlažební kostka," prohlásil jsem.

Moji rodiče se na mě podívali trochu nechápavě. "Dlažební kostka? Proč zrovna Dlažební kostka?" zeptala se moje matka.

"Protože je malá, tvrdá a dá se o ni zakopnout," vysvětlil jsem.

Dlažební kostka se stala nedílnou součástí mého života. Byla mi věrným společníkem na mých toulkách po Kroměříži a okolí. Chodili jsme spolu do lesa, k řece i na fotbalové hřiště. Učila mě zodpovědnosti, trpělivosti a bezpodmínečné lásce. S ní jsem zažíval svá první psí dobrodružství. Byli jsme nerozlučná dvojka.

Dlažební kostka, jak už to tak u psů bývá, měla i svoje specifické záliby. Milovala například okusování nábytku, hrabání v květináčích a pronásledování koček. Obzvláště si oblíbila okusování nohou od stolu. Mnohdy jsem ji musel odhánět s novinami v ruce, aby mi nesežrala celý byt. Její záliba v pronásledování koček byla pak kapitola sama o sobě. Vždycky, když zahlédla kočku, se proměnila v malou zuřivou bestii a hnala ji přes půl města.

Jednou se mi dokonce stalo, že Dlažební kostka pronásledovala sousedovic kocoura až na strom. Kocourovi se sice podařilo vylézt do koruny stromu, ale Dlažební kostka ho vytrvale hlídala zespodu. Celá situace skončila tím, že jsem musel volat hasiče, aby kocoura ze stromu sundali. Soused se na mě tehdy díval dost nevraživě, ale co jsem měl dělat? Za to přece nemůžu.

Přestože se Dlažební kostka občas chovala jako malý ďábel, měl jsem ji nade vše rád. Byla to moje první psí láska a navždy zůstane v mém srdci.

Jak už to tak v životě bývá, nic netrvá věčně. I Dlažební kostka jednou zestárla a odešla do psího nebe. Její odchod jsem nesl velmi těžce. Bylo to, jako bych ztratil člena rodiny. Dlouho jsem se nemohl smířit s tím, že už ji nikdy neuvidím.

Cyklistický výlet na Šumavu, NEUVĚŘÍTE CO SE STALO!

Já a můj dobrý kamarád Emanuel Cihla, jsme se letos o prázdninách rozhodli podniknout velkolepou výpravu. Vzali jsme svá kola a namířili si to na Šumavu. 

Tušili jsme že to nebude jednoduchá cesta, nicméně jsme byli nadšeni, kdybychom věděli, co nás čeká, asi bychom tak entuziastičtí nebyli. 

První chybou bylo asi, že jsem se celou štreku rozhodl podniknout na své skládačce, kterou jsem podědil po svém prapradědovi Evženovi. Ve své době to bylo

jistě dobré kolo, nicméně nyní mělo tak rezavé šlapky, že jsem s sebou musel vždy vozit kanystr oleje. Dalším problémem bylo, že nefungovaly brzdy. Na rovině 

to problém nebyl, neboť kolo na tomto povrchu nejezdilo rychleji než chůze průměrného seniora. Avšak z kopce mnohdy dosáhlo i 16 km/h. Při těchto rychlostech bylo možno brzdit pouze pomocí paty, brzo se ukázalo, že negativem tohoto způsobu jsou rychle prodřené podrážky. Už ve čtvrtině naší cesty jsem 

vystřídal pět párů bot. Jak si asi umíte představit taková cesta začala být rychle drahá. Při závěrečných propočtech jsem zjistil, že bych si za 

cenu, kterou jsem utratil na nové obuvi mohl pořídit nové luxusní kolo. To by však nebylo tak sentimentální. Přece jen kolo prapradědy Evžena je rodinným

dědictvím s bohatou historií. Zrovna na něm totiž vždycky ujížděl před četníky, když ve své době, každé úterý, kradl alkohol a hřebíky.

Dejme teď kolo stranou, neboť nebylo jediným nešvarem, který nás potkal. Jako další nepřítel se ukázal déšť. Pro nezasvěcené, kolo se výrazně liší od 

automobilu a jiných dopravních prostředků tím, že nemá střechu. Ve slunném počasí to není problém, při dešti už to taková idyla není. Člověk je brzo celý 

promočený a deštník se drží jen velmi těžko. Koupili jsme si tedy stylové pláštěnky, které by nám záviděl každý Brit. Problém byl tímto vyřešen. Jednou se 

sice Emanuelovi stalo že se mu pláštěnka zapletla do řetězce, kvůli čemuž upadl a zlomil si malíček, mimo tuto maličkost bylo však už vše v pořádku.

Nevím jestli jste někdy přepravovali těžké věci v krosně, není to žádný med. Ve své krosně jsem tentokrát převážel tak těžký náklad, že jsem se mnohokrát málem převrátil. Vezl jsem totiž vařič s plynovou bombou, abychom si měli s Emanuelem, kde ohřát oběd.

Přes všechny tyto nepříjemnosti jsme na místo dorazili za měsíc a užili si příjemný týden dovolené.

Filozofické přemýšlení o nesmrtelnosti chrousta

Naším objektem zájmu se stal, poněkud netradičně, chroust obecný. Konkrétně, jeho hypotetická nesmrtelnost.

Zprvu se může zdát, že se jedná o téma naprosto absurdní. Kdo by se, proboha, zabýval nesmrtelností chrousta? Většina lidí, když už o nesmrtelnosti přemýšlí, tak v souvislosti se sebou samým, maximálně se svými blízkými. Chroust, ten je jim ukradený. Ale my s panem Škvorem jsme jiní. My v chroustovi vidíme víc, než jen hmyz, který nám občas vlétne do okna a bzučí u lampy. My v něm vidíme symbol, metaforu, možná dokonce i klíč k pochopení smyslu života. A možná jsme se jen nudili.

Chroust a jeho Krátký Život:

Chroust, jak známo, není zrovna dlouhověký tvor. Jeho dospělý život trvá jen několik týdnů, během kterých se chroust věnuje v podstatě jen dvěma činnostem: rozmnožování a okusování listů. Jeho život je krátký, ale intenzivní. Nejspíš se nestihne nudit. My si s panem Škvorem často říkáme, že by se od chrousta mohl učit leckterý člověk.

Představme si ale situaci, že by se chroust stal nesmrtelným. Co by to znamenalo? Co by to s ním udělalo? Ztratil by smysl života? Začal by se nudit? Začal by přemýšlet o filozofických otázkách, jako jsme to dělali my s panem Škvorem?

Hypotetický Chroustí Svět:

Představme si chrousta, který žije už tisíce let. Viděl vzestupy a pády civilizací, zažil války a míry, sledoval, jak se mění krajina. Viděl dinosaury a zažil dobu ledovou. Představme si toho chrousta, jak sedí na větvi stromu a přemýšlí o tom, jestli má vůbec smysl okusovat ty listy. Vždyť už to dělá tisíce let! Co dál?

Pan Škvorec se domnívá, že by se nesmrtelný chroust postupem času stal něčím víc, než jen chroustem. Stal by se filozofem, mudrcem, možná dokonce i mesiášem. Možná by začal chroustům kázat o smyslu života a o tom, jak se vyrovnat s nesmrtelností.

Já jsem skeptičtější. Myslím si, že by se z nesmrtelného chrousta stal cynik. Všechno už by viděl, všechno už by zažil. Nic by ho nepřekvapilo, nic by ho netěšilo. Stal by se apatickým, lhostejným tvorem, který by jen seděl na větvi a čekal, až ho konečně někdo sešlápne.

Problém Nesmrtelnosti:

Problém nesmrtelnosti, ať už lidské nebo chroustí, spočívá v tom, že jí dává smysl smrt. Smrt je to, co nám dává motivaci žít naplno, užívat si každého okamžiku. Když víme, že naše existence je konečná, snažíme se ji naplnit smyslem. Když víme, že budeme žít věčně, ztrácí všechno význam.

Pan Škvorec s tímto nesouhlasí. On si myslí, že nesmrtelnost by nám dala možnost skutečně poznat svět, pochopit jeho složitost a krásu. Měli bychom dostatek času na to, abychom se věnovali umění, vědě, filozofii. Měli bychom čas na to, abychom se stali lepšími lidmi (nebo chrousty).

Já se domnívám, že bychom se spíš zbláznili. Neustálý proud informací, neustálá změna, neustálá bolest. To všechno by nás semlelo. Neměli bychom na to kapacitu.

Experiment (Neúspěšný):

Rozhodli jsme se, že se pokusíme ověřit naše teorie v praxi. Chytili jsme několik chroustů, a začali jsme je krmit speciální směsí bylinek a vitamínů, o které jsme se domnívali, že by mohla prodloužit jejich život. Dále jsme na ně pouštěli nahrávky filozofických přednášek od těch největších myslitelů a filozofů. Nicméně naše úsilí bylo marné. Všichni chrousti, bez výjimky, po několika týdnech zemřeli. Možná jsme jim dávali špatné bylinky, možná je filozofie zabila. Kdo ví?

Závěr (prozatím):

Přestože jsme nezískali jednoznačné odpovědi, naše filozofické přemýšlení o nesmrtelnosti chrousta nás obohatilo. Uvědomili jsme si, jak složitá a fascinující je otázka existence, smyslu života a smrtelnosti. A taky jsme zjistili, že s panem Škvorem jsme poněkud excentričtí.

Možná se k tomuto tématu v budoucnu vrátíme. Možná se pokusíme o další experimenty. Ale prozatím se spokojíme s tím, že jsme se na chvíli zamysleli nad něčím, co je mnohem větší, než jsme my sami. A kdo ví, možná, že někde na světě existuje chroust, který žije už tisíce let a přemýšlí o nás, lidech. Možná, že si o nás myslí, že jsme hloupí, krátkozrací a povrchní. A možná má pravdu. Ale to už je téma na jinou filozofickou úvahu. Zůstaňte s námi, a uvidíte. Třeba se dočkáte i zamyšlení nad nesmrtelností mouchy!

Můj koníček, bungee jumping bez lana

Já, Hynek Kyblík, se po dlouhých letech hledání konečně našel. Ne, nemyslím to duchovně, i když i tam jsem udělal notný pokrok (díky sezení u pana faráře Vomáčky, skvělého člověka a ještě lepšího posluchače mých nekonečných teorií o vlivu slunečních skvrn na chování syslů), ale v oblasti sportu. Už jako mladík jsem zkoušel ledacos. Hrál jsem fotbal, ale zjistil jsem, že mi míč překáží ve výhledu na krásy přírody (zejména na slečnu Květuš, která pravidelně venčila jezevčíka Alfréda za hřištěm). Zkoušel jsem šachy, ale mé intelektuální schopnosti byly tak oslnivé, že jsem soupeře traumatizoval už při prvním tahu (dodnes se mi paní Novotná vyhýbá obloukem). Nakonec jsem objevil bungee jumping.

Ale ne ten obyčejný, s lanem. To by bylo příliš konvenční, příliš nudné, příliš... bez Hynka Kyblíka! Můj koníček je bungee jumping bez lana. A než se zhrozíte a začnete volat na záchranku, dovolte mi, abych vám to vysvětlil. Bungee jumping bez lana je umění, je to filozofie, je to... život.

Bungee jumping bez lana je lepší než s lanem, ale není pro každého. A to je jeho krása.

Začnu tím, proč je lepší než s lanem. Představte si tu svobodu! Ten pocit naprosté volnosti, kdy se řítíte k zemi, neomezeni žádným lanem, žádným poutem. Jste jen vy, gravitace a... zem. Ta zem je samozřejmě důležitý faktor. Proto se neskáče jen tak z ledasčeho. Musíte mít vybrané místo, kde víte, že přežijete. Musí to být ideálně hromada sena. Měkké, voňavé seno. Nebo, jak tomu bylo minule, obrovský nafukovací hrad pro děti. Půjčil jsem si ho od pana Kroupy, majitele místního hračkářství. Tvrdil, že "reklamní bungee jumping" mu přivede nové zákazníky. Nevím, jestli mu to pomohlo, ale ten hrad mi zachránil kosti.

S lanem jste omezeni jeho délkou, jeho pružností, jeho existencí! Bez lana jste pánem svého osudu. Jste jako pták, který se učí létat... teda, padat. Je to pocit, který se nedá popsat slovy. Zkuste si představit: Stojíte na okraji propasti (dobře, na okraji hasičské věže, ale to je detail). Pod vámi se rozprostírá svět. Vítr vám fičí ve vlasech (v těch několika, co mi zbyly). Nadechnete se... a skočíte.

A teď to nejdůležitější: proč to není pro každého? No, řekněme si to upřímně, vyžaduje to jistou dávku... bláznovství. Ale bláznovství kontrolovaného! Musíte být perfektně připraveni. Musíte mít dobrý odhad vzdálenosti, rychlosti větru, elasticity sena (nebo nafukovacího hradu). Musíte znát své tělo a jeho limity. A hlavně, musíte mít odvahu. Odvahu skočit do neznáma a věřit, že dopadnete... měkce.

Samozřejmě, rizika existují. Už jsem si párkrát natloukl, párkrát jsem si podvrtl kotník, a jednou jsem se málem utopil v seně. Ale tyhle drobné nepříjemnosti jsou nic ve srovnání s tím, co mi bungee jumping bez lana dává.

Dává mi pocit svobody, dobrodružství, a hlavně, dává mi důvod k životu. Protože, ruku na srdce, co jiného by dělal Hynek Kyblík v Humpolci? Psal by básničky o okurkách? Zahradničil by a truchlil by nad smrtí Imricha? Nebo by se věnoval nudné administrativní práci? Ne! Hynek Kyblík skáče z věží a užívá si života!

A i když to není pro každého, doporučuji to vyzkoušet. Alespoň jednou. Možná, že zjistíte, že ve vás dřímá skrytý Kyblík, toužící po volnosti a dobrodružství. Jen si dejte pozor, abyste si vybrali to správné seno. A možná si s sebou vezměte i pana faráře Vomáčku, pro případ, že byste se málem utopili.

A na závěr, jedno důležité upozornění: Bungee jumping bez lana provádějte na vlastní nebezpečí. Hynek Kyblík nenese žádnou zodpovědnost za vaše zlomeniny, podvrtnutí, utopení v seně nebo traumatizované kolemjdoucí.